Supervizní konference „Rozmanitost supervizních světů“

5.-7. 10. 2017, Konferenční centrum LUNA u Ledče nad Sázavou

Letošní supervizní konference s názvem „Rozmanitost supervizních světů“, která se konala na Vysočině v termínu 5.-7.10.2017 upoutávala v mnoha směrech pozornost k odlišnosti supervizních škol a směrů, které vedle sebe v České republice koexistují a vychovávají, či vzdělávají, nebo chcete-li, produkují nové supervizory. Pozornost to však byla prosta rivality, srovnávání, hodnocení a konkurence. Různost a barevnost v supervizi byla pojata jako společně uznávaná a respektovaná hodnota.  Jako předpoklad pro růst v dialogu. Mnozí autoři příspěvků i diskutující zveřejňovali svůj osobní kontext vzdělání v supervizi, svoji líheň a svá sdělení ukotvovali v teoretickém rámci, ze kterého vycházejí. Dávali tak najevo, že si nenárokují nějakou obecnou platnost, ale vychází ze svého vidění a své zkušenosti a otevírali diskusi k tématu po každém příspěvku. Ještě větší interaktivitu poskytovaly supervizní dílny cílené na velmi konkrétní a aktuální témata.

Přes akcent na rozmanitost nepostrádala konference snahu o hledání obecně platného. Velkým tématem bylo kurikulum vzdělávání v supervizi, možné kompetenční modely pro výuku a výcvik supervizorů, regulace v oblasti vzdělávání, nastavení minimálních požadavků a snahy o jejich legislativní ukotvení a také odkazy na evropské zastřešující organizace a aktuální dění v nich. Od mnohých zazníval apel na propojení se s Evropou a hodnotami evropanství.

V souladu s názvem konference přizval Český institut pro supervizi (ČIS) ke spoluorganizování konference také Českomoravský institut pro supervizi a koučink (ČMISK), Hermés, Hestii a Remedium. Zdá se, že díky supervizním konferencím začíná vznikat platforma pro vedení odborného dialogu otevřená nejrůznějším supervizním přístupům a školám.

Za Asociaci supervizorů v pomáhajících profesích se konference účastnilo osm členů.

Mgr. Miroslav Erdinger přinesl odvážné svědectví o rozvíjení vlastní supervizní praxe ruku v ruce s pastorací. Osobně se mi jeho příspěvek až pozoruhodně propojil s úvodním filosofickým vstupem profesorky Anny Hogenové, která v duchu poslední práce Martina Heideggera popisovala přítomnost z hlediska bytí, jako společnost založenou na vůli k moci, adorující výkon a produkující systémy, které v prvé řadě udržují samy sebe, regulují lidskou společnost a uvrhají člověka do víru událostí, kdy ztrácí sám sebe a veškerou svoji sílu musí využívat k překonávání odstředivé tendence tohoto víru. Paní profesorka Hogenová strhujícím způsobem podněcovala auditorium k návratu k sobě, k lidství k počátkům a také k vlastnímu smyslu a určení každého jednotlivce. Tento smysl je nám od počátku dán, je nám vlastní a rozpoznatelný především v dialogu se sebou samým a se světem. Smyslem našeho bytí je tento svůj počátek objevovat a být s ním v souladu.

A možná právě proto mi výpověď Miroslava Erdingera o tom, jak v supervizní práci uplatňuje sebe sama a hledá svůj osobní přístup, evokovala myšlenku, že jedině upřímným a vědomým poznáváním sebe sama můžeme a máme k růstu, sebereflexi a sebeuvědomění pomoci také svým supervidovaným.

Dalším, na přemýšlení podnětným příspěvkem byl vstup kolegyně doktorky Mileny Vaňkové, která se zabývala uplatněním konstruktivistických přístupů a postmoderním paradigmatem chaosu ve vzdělávání supervizorů. Nabízela tak kontroverzní téma o uchopování moci supervizních vzdělavatelů a jejich privilegovaného postavení v kontrastu s myšlenkami podpory v jedinečnosti a dialogickému růstu sebe sama ke svému účelu, jak jsme o něm slyšeli v úvodu konference. Vyvolala tak řadu otázek, které nasedaly na další příspěvky o vzdělávání v supervizi.

Méně filosofickou, za to však ryze praktickou supervizní dílnu, vedla svým otevřeným, nabízejícím a laskavým způsobem PhDr. Ivana Veltrubská, na kterou se mnozí později v dalších příspěvcích odkazovali. Dílna se týkala specifik supervize v sociálně právní ochraně dětí a paní Veltrubská otevírala prostor pro sdílení zkušeností z této oblasti a nabízela způsoby práce, se kterými ona sama v tomto kontextu uspěla v době prvních projektů zavádění supervize do OSPODu tehdy, kdy jiné přístupy a jiní supervizoři/ky selhávali, nebo naráželi na bariéry obran a nepochopení. V plénu se později rozhořela diskuse o tom, zda by se do výcviku supervizorů/rek nemělo dostat více téma zavádění supervize do organizací a vyplouvaly na povrch otázky, zda vůbec víme, co je třeba možná i v rámci supervize udělat, aby bylo prostředí na supervizi připraveno. A znovu přišlo na řadu s novou naléhavostí tentokrát vyostřené a některými pranýřované téma bezpečí v supervizi.

Kolegyně a kolegové z asociace vystupovali především sami za sebe, přesto je možná dobré vidět jejich angažmá také jako společné úsilí o kultivaci oboru supervize a upřímnou snahu o vyvolávání dialogu a spolupráce napříč školami a institucemi, ke které se asociace hlásí.

Ze supervizní konference jsme si nepřivezli jen vyostřené dojmy, ale také důležité inspirace a kontakty, na které chceme navázat organizací dalších supervizních dílen a seminářů. Nejbližší je pokračující dílna Radany Syrovátkové o práci s tělem v supervizi a dílna šarmantní supervizní otázky Mileny Vaňkové. Jednáme také o návazné dílně na konferenční dílnu s Janem Šiklem na téma dynamické procesy v supervizi a s Ivanou Veltrubskou o dílně na téma dramatického trojúhelníku.

Těším se na některé z nich s Vámi na shledanou.

Martina Přibylová